Defragmentace disku je reorganizace uložení souborů na oddílu pevného disku. Defragmentace disku je proces eliminace fragmentace souborů; fragmentace souborů způsobuje, že soubory jsou po operacích s diskem „rozházené“. Fragmentace souborů výrazně snižuje výkonnost PC a serverů zejména při intenzivních vstupně/výstupních operacích. Naproti tomu defragmentace souborů může zvýšit výkon, protože čtecí hlavička se nemusí pro načtení další části souboru tak často přesouvat po disku. Toto platí u klasických plotnových disků (HDD).
U novějších SSD disků fragmentace problém nepředstavuje. Není zde čtecí hlavička, která by skákala po plotnách z místa na místo a je zcela jedno, v které buňce se daná informace nalézá. U SSD disků proto defragmentace postrádá smyl. Právě naopak, defragmentace SSD diskům neprospívá, protože počet zápisu do jednotlivých buněk disku je omezen. čím častěji budou data v buňkách přepisována, tím menší bude životnost SSD disku.
Jak spolu souvisí defragmentace disku a zálohování?
U datového zálohování (souborovou metodou) nemá defragmentace žádný vliv. Pokud se ale provádí zálohování metodou obraz disku, pak defragmentace zásadním způsobem ovlivňuje velikost a tedy i rychlost vytváření následných přírůstkových a rozdílových záloh. Do zálohy se totiž ukládají obsazené bloky dat a informace o tom, kde (na kterých blocích disku) se tato data nacházejí. Díky tomu je pak možné obnovit celý disk nebo diskový oddíl. První záloze, která se vytvoří říkáme plná záloha. Dalším zálohám, kterou jsou na tuto plnou zálohu navázány říkáme přírůstková (inkrementální) záloha nebo rozdílová (diferenciální) záloha. Jaký je v těchto typech záloh rozdíl se můžete dočíst například zde. Problém nastane tehdy, když se po vytvoření zálohy provede defragmentace. Následná záloha (ať už přírůstková nebo rozdílová) totiž bude obsahovat 100% změn. Všechny bloky na disku se totiž při defragmentaci přesunou. Záloha je pak stejně velká jako plná záloha. Bez provedení defragmentace by změny tvořily například jen 10% nebo 15%.
